V útrobách domu v Dlouhé 37 se po průchodu nádherným, 'neapolsky' ošuntělým dvorem s pozdně renesančnimi arkádami a vystoupání do druhého patra nachází klubovna se samovysvětlujícím názvem 2.PATRO.Založila ji malá skupinka prostitutek otročících v reklamním průmyslu, pociťující nostalgicky iracionální leč palčivý pocit ztráty tolerantní, bizarním výbojům nakloněné atmosféry, jež byla v Praze v devadesátých letech minulého století poměrně běžná. Proto když se tyto slovesné i obrazové běhny poprvé ocitly v nádherných prostorách pozdně renesančního paláce, jehož hvězdné chvíle byly pryč tak dávno, že rozpadající se smradlavé kobky papundeklových příček, jež znetvořovaly elegantní sál s šestimetrovým stropem a klenutou scénou, dávaly zcela zapomenout na kdysi světlou minulost, zamilovaly se do té hromady kamení a šrotu i pojaly myšlenku vytvořit prostor, kde by se mohli scházet přátelé a jejich přátelé, kteří by přiváděli své přátele. Prostor, v němž by jeden mohl alespoň na chvíli zapomenout na přitroublá pravidla života maloměšťáků z Kráterova. Místo, kde se baví ti, kteří nepíší, ale o kterých se píše, s těmi, kteří píší a nikdo o nich nenapíše. Improvizovaná galerie a stejně punkové divadlo. To.

Pak přišlo asi pět let těžké fyzické dřiny prokládané lobotomizujícím stykem s desítkami úřadů, které cítí povinnost bdít nade vším. Ó tatíčku Státe a strejdo Město, jakého poučení o dobové realitě se jim dostalo! Po jarních peripetiích (několik večírků, vernisáží, koncertů, divadelních představení, stovky osobních příběhů, a pak jednoho večera čtyřicet policajtů s vraždomatickejma puškama, přesvědčenejch, že v salonku Kul-Ajda montuje atomovku, jejda, to ale bylo jaro!), následovaly -ace, -ice a -izace, což je jazykový znak symbolizující vztah konformity. Ano, jsou konformní, zcela legální, se všemi razítky, papíry a glejty. Navzdory tomu je to pořád ta samá parta amatérů, kteří přes den vydělávají kuřbuřtstvím peníze, které večer utratí za to, aby ho mohli ostatním zpříjemnit. Nikdo je neplatí, nikdo jim nic nedal, všechno je to čisté šílenství. Ale oni za to nemůžou.

To ten barák, ten dělá s lidma věci. Na tomhle místě se žije už tisíce let. Písečná kosa v ohbí velké řeky, pár minut chůze od přírodního brodu v podobě mělkého prahu napříč vodou. Staré město. Zazděné gotické sklepy, skrývající neméně zazděné vchody do těch románských. Velmi pozdně renesanční arkádová perla, soudomí, postavené v roce 1608 na spáleništi původních tří domů (k dějinám domu viz zápis kroniky z 19. století). Uzavřený dvůr na dohled od městských hradeb, s dlažbou ve tvaru písmena X. Jedna z pražských pověstí říká, že takhle vydlážděných dvorů je na Starém městě dvanáct a až se rozkope ten poslední z nich, přijde konec světa. Spousty chodeb, desítky ztracených pokladů, tisíce příběhů, lásky, mordy, křtiny, to všechno POD druhým a třetím patrem, které jsou novodobou přístavbou z roku 1930.

Čili jednoduše: akumulovaná zbytková energie tolika na tomhle místě prožitých životů vytváří něco jako vznášedlo, na jehož hřbetě se nachází prostory klubovny, místo poruchy systému, kapsy pozitivní aberace. Přání otcem myšlenky, přirozeně. Skutečnost je poměrně prozaičtější. Poslední předváleční majitelé domu skončili v koncentráku a palác byl po znárodňovacích vlnách předán Univerzitě Karlově, která v něm koncem 50. let postavila první počítač v Praze – EPOS 1. Sálové monstrum, která krmila elektřinou obrovská turbína, stojící dodnes ve sklepení, mělo spotřebu jako menší městečko a výkon kapesní kalkulačky. Kvůli jeho instalaci chlapi zničili co mohli a po emigraci šéfa projektu byla po deinstalaci zkáza takřka završena novým uživatelem – dělnickou ubytovnou. Zničující povodně v roce 2002 byly definivní ranou do vazu.Pak již nastoupily výše zmínění pošetilci a jejich postupné čištění Augiášova agrokomplexu.